Člověk prohraje dva tisíce korun. Logická reakce by mohla být jednoduchá: přestat hrát, přijmout ztrátu a odejít. U hazardního hraní ale často nastane přesný opak. Objeví se silná potřeba pokračovat, zvýšit sázku nebo se ke hře vrátit ještě ten samý večer či následující den.
Cíl se přitom nenápadně mění. Už nejde o zábavu ani o možnost něco vyhrát. Hlavním cílem se stává dostat zpět to, co bylo prohráno.
V odborné literatuře se tomuto chování říká loss chasing, česky nejčastěji dohánění nebo pronásledování ztrát. Jde o jednu z nejcharakterističtějších součástí problémového hazardního hraní a také o jeden z příznaků, podle kterých se posuzuje porucha hazardního hraní (Banerjee et al., 2023).
Na první pohled působí dohánění ztrát nelogicky. Člověk přišel o peníze, a přesto reaguje tím, že vystaví riziku další. Z pohledu psychologie rozhodování ale tento mechanismus dává překvapivě velký smysl. Prohra totiž nemění pouze stav bankovního účtu. Mění také způsob, jakým člověk v danou chvíli vnímá další riziko, výhru a samotnou možnost odejít.
Prohra vytváří nový cíl: dostat se zpět na nulu
Představme si, že člověk začne večer sázet s deseti tisíci korunami. Po několika sázkách mu zbývá sedm tisíc. Z čistě ekonomického hlediska má nyní sedm tisíc korun a měl by se rozhodovat podle toho, co s nimi chce udělat.
Psychologicky se ale často neděje toto. Výchozím bodem stále zůstává původních deset tisíc.
Sedm tisíc proto člověk nevnímá jako peníze, které ještě má, ale jako stav minus tři tisíce. A dokud se nedostane alespoň zpět k původní částce, celý večer může subjektivně působit jako nedokončený.
Právě tato představa „musím se dostat zpátky na nulu“ patří k důležitým vysvětlením dohánění ztrát. Moderní výzkum rozhodování v hazardu ukazuje, že významnou roli hraje takzvaný referenční bod – částka, vůči které člověk posuzuje svůj současný výsledek (Zhang, 2024).
Dokud gambler ztrátu psychologicky neuzavře, může ji vnímat jako něco, co lze ještě napravit. Odchod znamená něco nepříjemného: prohra se stává definitivní. Další sázka naopak zachovává možnost, že se všechno ještě otočí.
Odejít po prohře je ještě těžší
Před začátkem hry může člověk uvažovat poměrně klidně.
Řekne si například, že dnes může prohrát maximálně tisíc korun. V okamžiku, kdy limit skutečně prohraje, ale už není ve stejné psychické situaci jako před začátkem.
Najednou stojí před dvěma možnostmi. Může skončit a přijmout jistou ztrátu. Nebo může pokračovat a získat alespoň určitou možnost, že se ztráta vrátí.
Právě ve chvíli, kdy se člověk nachází „v mínusu“, může být ochotnější přijímat riziko, kterému by se za normálních okolností vyhnul. Tento princip je dobře známý z behaviorální ekonomie: lidé často reagují na ztrátu jinak než na stejně velkou výhru a ve snaze vyhnout se jistému prodělku mohou začít riskovat více.
Proto může vzniknout velmi nebezpečná logika:
Když skončím teď, určitě jsem prohrál. Když vsadím ještě jednou, pořád mám šanci, že se z toho dostanu.
Matematicky tím ale předchozí ztráta nezmizela. Člověk pouze přidává novou sázku a nové riziko.
Hazard si předchozí prohru „nepamatuje“
Další důležitou roli hraje způsob, jakým intuitivně přemýšlíme o náhodě.
Po několika prohrách za sebou se může objevit pocit, že výhra už musí přijít.
Pětkrát padla červená, takže teď už přece musí přijít černá. Tým několikrát nevyšel, takže další tiket by mohl konečně vyjít. Automat dlouho nic nedal, a právě proto může být „před výhrou“.
Tento způsob uvažování se označuje jako gambler’s fallacy, tedy hráčský klam.
U skutečně nezávislých náhodných událostí ale předchozí série sama o sobě nezvyšuje pravděpodobnost opačného výsledku. Ruleta neví, co padlo v předchozích kolech. Náhodný generátor automatu nemá potřebu hráči vrátit peníze, protože několik předchozích her prohrál.
Přesto mohou právě podobná přesvědčení podporovat pokračování ve hře. Výzkum gamblerů ukazuje, že k dohánění ztrát mohou přispívat zkreslená přesvědčení o pravděpodobnosti výhry i víra, že se po sérii neúspěchů štěstí musí obrátit (Cosenza et al., 2024).
Vyšší sázka ztrátu napraví rychleji – ale také ji rychleji zvětší
Jakmile vznikne potřeba dostat peníze zpět, může přijít další změna.
Člověk nezačne pouze hrát déle. Začne sázet více.
Důvod je z jeho pohledu pochopitelný.
Pokud prohrál pět tisíc a běžně sází dvě stě korun, cesta zpět vypadá velmi pomalu. Sázka za dva tisíce najednou nabízí možnost významnou část ztráty napravit jedinou výhrou.
Proto bývá dohánění ztrát spojeno nejen s pokračováním ve hře, ale podle typu hazardu také se změnou velikosti sázek, volbou rizikovějších kurzů nebo rychlejším tempem hraní. Systematický přehled Banerjee a kolegů ukazuje, že chasing nemá jednu jedinou podobu. Může znamenat delší hraní, navyšování rizika i návrat k hazardu v další herní epizodě (Banerjee et al., 2023).
U online sázení tento způsob chování skutečně můžeme vidět i v reálných hráčských datech. Novější práce ukazují, že některé způsoby zvyšování sázek nebo přijímání vyšších kurzových rizik po ztrátách souvisejí s následným vývojem finančních škod (Perrot et al., 2025).
Problém je zřejmý: vyšší sázka sice umožňuje rychlejší návrat na původní částku, ale úplně stejně umožňuje rychlejší přechod z malé ztráty do velmi vysokého dluhu.
Ne každé pokračování po prohře vypadá stejně
Když se řekne dohánění ztrát, člověk si může představit gamblera, který právě prohrál a okamžitě zdvojnásobí další sázku.
To je jen jedna možnost.
Výzkum dnes rozlišuje dva základní typy.
První probíhá během jedné herní epizody. Člověk chtěl hrát hodinu, ale po prohrách pokračuje další dvě. Nebo začne sázet rychleji, více či riskantněji.
Druhý typ probíhá mezi jednotlivými epizodami. Hráč večer skončí se ztrátou, ale druhý den se vrátí hlavně proto, aby peníze získal zpět.
Psychologicky je v obou případech společné to, že předchozí ztráta ovlivňuje nové rozhodnutí (Banerjee et al., 2023).
Druhá varianta může být někdy méně nápadná.
Člověk sice dokáže večer přestat, ale následující den už od rána přemýšlí, jak ztracené peníze získat zpět. V hlavě propočítává další tiket, sleduje kurzy nebo převádí další prostředky na hráčský účet.
Hra fyzicky skončila, psychologicky ale pokračuje.
Velkou roli může hrát craving
Dohánění ztrát není pouze matematická chyba.
Důležitou součástí může být také craving, tedy silné nutkání pokračovat v hraní.
Studie pravidelných gamblerů z roku 2024 ukázala, že právě intenzita cravingu byla významným prediktorem toho, zda člověk po ztrátě pokračoval v hazardu a jak dlouho v něm pokračoval (Cosenza et al., 2024).
Tím se dohánění ztrát začíná podobat mechanismům známým z látkových závislostí.
Člověk nemusí v danou chvíli provádět chladnou kalkulaci pravděpodobností. Může prožívat silné napětí spojené s jedinou myšlenkou: ještě jednu sázku.
Craving navíc nemusí znamenat pouze touhu po příjemném vzrušení.
Hazard může získat také funkci úlevy.
Po vysoké prohře může přijít úzkost, stud, vztek, panika nebo strach z toho, jak člověk ztracené peníze vysvětlí partnerovi. Další hraní pak nabízí psychologický únik: dokud ještě hra pokračuje, stále existuje možnost problém napravit.
Paradoxně tedy může člověk sázet právě proto, aby se zbavil nepříjemných emocí, které mu předchozí sázení způsobilo.
Proč je tak těžké přijmout, že peníze už jsou pryč?
Jedním z terapeuticky důležitých kroků bývá oddělení minulých ztrát od budoucích rozhodnutí.
Peníze, které byly prohrány, jsou minulým nákladem. Další sázka je nový finanční krok.
Mozek ale tyto dvě věci snadno spojuje.
Pokud člověk odejde s prohrou dvacet tisíc, může mít pocit, že tuto ztrátu „potvrdil“. Pokud pokračuje, část mysli stále zachovává příběh, že jde pouze o dočasný stav.
Experimentální práce z roku 2024 tento princip testovala přímo v kontextu online hazardu. Pokud účastníci předchozí ztrátu psychologicky uzavřeli a začali následující rozhodování jakoby s „čistým stolem“, jejich tendence dohánět ztráty se snížila. Efekt byl patrný také u lidí s výraznějšími problémy s hazardem (Zhang, 2024).
Je to prakticky důležitý poznatek.
Z hlediska dalšího rozhodnutí není nejdůležitější otázkou:
Jak získám zpět těch dvacet tisíc?
Ale:
Chci nyní vystavit další peníze hazardnímu riziku?
To jsou dvě úplně jiné otázky.
Online prostor je záludnější
Dohánění ztrát není nový fenomén. Online prostředí ale změnilo rychlost, s jakou může probíhat.
Dříve mohl mezi dvěma epizodami hazardu existovat přirozený odstup. Člověk musel odejít do sázkové kanceláře nebo kasina, případně čekat na další příležitost.
Dnes může několik sekund po prohře uzavřít další sázku.
Telefon navíc umožňuje hrát prakticky kdykoli. Není potřeba nikam jít a chybí část přirozených překážek, které dříve vytvořily alespoň krátký prostor pro vystoupení z emočně nabitého rozhodování.
Analýzy skutečného online hraní potvrzují, že chasing během jedné herní epizody se může projevit i rychlejším uzavíráním dalších sázek po prohře (Zhang et al., 2024).
Je přitom důležité dodat, že reálné hráčské chování není úplně jednoduché. Neplatí, že každý člověk po každé prohře automaticky zvýší sázku. Velká data z online her ukazují různé reakce podle typu hry, délky série i konkrétního způsobu měření chasingu (Zhang et al., 2025).
Podstatný je proto spíše celkový vzorec: ztráta člověka nevede k ukončení hry, ale stává se důvodem, proč pokračovat.
Výhra během dohánění může celý mechanismus ještě posílit
Představme si, že člověk prohrál deset tisíc korun a ve snaze ztrátu napravit začne sázet vyšší částky.
Najednou vyhraje šest tisíc.
Z finančního hlediska je stále čtyři tisíce v mínusu.
Psychologicky se ale právě stalo něco velmi důležitého: strategie „pokračuj, dokud se to neotočí“ dostala silné potvrzení.
Člověk si může říct:
Vidíš, věděl jsem, že stačí vydržet.
Výhra tak paradoxně nemusí chasing ukončit. Může posílit přesvědčení, že pokračování bylo správné.
A protože zbývá získat už „jen“ čtyři tisíce, odchod může být nyní ještě těžší.
Výzkum reálného online hazardu navíc ukazuje, že chasing není omezen pouze na prohry. Někteří hráči výrazně pokračují také po výhrách – například protože chtějí využít pocitu, že jim právě „jde karta“ (Zhang et al., 2024).
Z pohledu dlouhodobého rizika tak může hraní prodlužovat jak prohra, tak výhra.
Kdy se dohánění ztrát stává varovným signálem?
Jednorázové rozhodnutí vsadit po prohře ještě jednou samo o sobě neznamená poruchu hazardního hraní.
Pozornost si ale zaslouží opakující se vzorec.
Člověk si stanoví finanční limit, ale po jeho dosažení pokračuje, protože chce peníze získat zpět. Po prohře zvyšuje sázky. Bere další peníze z účtu nebo si půjčuje, protože věří, že jedna větší výhra situaci napraví. Vrací se další den především kvůli předchozí ztrátě.
Velmi významným signálem je také změna funkce hazardu.
Hra už neslouží k zábavě, ale k řešení dluhů vytvořených hraním.
V takové situaci je hazard současně příčinou problému i domnělým řešením.
Právě chasing patří mezi nejcharakterističtější klinické znaky problémového gamblerství (Banerjee et al., 2023).
Jak tento kruh přerušit?
Prvním krokem je přestat považovat předchozí ztrátu za úkol, který je potřeba dokončit další sázkou. To může znít jednoduše, ale psychologicky je to často jedna z nejtěžších částí změny. Přijetí ztráty totiž významně bolí. Znamená připustit, že některé peníze už není možné „vyhrát zpět“ bezpečným způsobem.
Zároveň je užitečné odstranit možnost impulzivně jednat právě ve chvíli, kdy je potřeba dohánět nejsilnější. V praxi to může znamenat omezení přístupu k penězům, zrušení nebo blokaci hráčských účtů, využití sebevyloučení z hazardu, odstranění aplikací a zapojení důvěryhodné osoby do správy financí.
V Institutu ORIGANUM se věnujeme léčbě problémového hazardního hraní a gamblerství. V terapii proto neřešíme jen samotné sázení, ale také craving, dohánění ztrát, zkreslené představy o pravděpodobnosti, emoční spouštěče, práci s financemi a situace, které vedou k návratu ke hře.
Pokud člověk opakovaně pokračuje v hazardu právě proto, aby napravil předchozí prohry, má smysl situaci řešit ještě předtím, než začne další ztráta působit jako nový důvod vsadit ještě více.
